V neděli 30. září 2012 skončila venkovní závodní čelákovická sezóna a tak mi dovolte malé ohlédnutí z mé pozice. Když se předělávala čelákovická dráha, „někoho“ napadlo přistavět k ní kantýnu, protože „housky se salámem“ se každé závody už všem přejídaly. Manžel mi doma „slavnostně“ oznámil, že ale není nikdo, kdo by se o jídlo postaral. A tak nás se starší dcerou čekaly závodní víkendy.

Ze začátku to byly bojové podmínky, než jsme si všechno ustavily a rozdělily tak, aby bylo vše potřebné hned po ruce. Místnost není velká, ale našlo se místo na kamna, mikrovlnku, velkou lednici i dřez, pár poliček a mohlo se začít.

Od května do září jsme vymýšlely, co na sobotu a neděli uvařit, aby se jídlo moc neopakovalo. Řízek (někdy plněný) nebo pečené či smažené kuře s bramborem se střídaly se svíčkovou, krkovicí s knedlíkem a zelím, sekanou, orientální pečení s rýží, uzeným masem s knedlíkem a zelím, plněnou roládou … to vše příhodně doplněné zeleninovým salátem. K snídani většinou byla nějaká sladkost (buchta s ovocem, štrúdl, tříbarevná buchta, koblížek), někdy i palačinka s ovocem a šlehačkou nebo vajíčka se slaninou. Jídlo ještě doplňovala klobása, párek a utopenci. Všichni šli většinou po sladkém, rohlík se sýrem či paštikou nebyl v kurzu. Není divu, když okolo depa projdete se sladkým tácem, tak na to ostatní se „nevidí a neslyší“.

K pití jsme se snažily také mít široký sortiment – jak sladké, tak čisté minerální vody, nějaké to alko i nealko pivko. Kromě toho káva, čaj, bylo i kakao. I ta lahvinka rumu se v naší lednici našla.

Chtěly jsme závodníkům vyjít vstříc, a pokud měl někdo ohledně jídla speciální přání, v rámci možnosti jsme ho naplnily. Hodně překvapení byli ti, kteří na závody do Čelákovic nejezdí pravidelně a mlsně pokukovali po ostatních, jak debužírují, zatímco oni mají k obědu koupenou bagetu.

Časem jsme se naučily, kdo má rád jaké kafe, s mlíkem – bez, s cukrem, zda jí či nejí to či ono, a hlavně odhadnout, kolik toho navařit – to nebylo zrovna lehké. Někteří závodníci přišli i s doprovodem (manželka, syn), někteří na oběd nepřišli (dali přednost bagetě nebo „nebyl čas, měli práci s nastavením a opravou auta“). A rizikem bylo i počasí. Kolik jich přijede, když prší? Přijdou aspoň ti, co se přihlásili? Přestane pršet, bude se jezdit? Naštěstí počasí pokaždé vyšlo, naopak, někdy bylo teplo až moc.

V sobotu 29.9 jsme připravily večerní menu za závěrečné rozloučení s letní sezónou. Ti, co se ho zúčastnili a nepospíchali domů, si pochutnali na stehenních kuřecích řízečcích s chlebem a krkovici na grilu s hranolkami. Padlo i něco málo sladkého i slaného, i nějaký ten alkohol.

Snad všem v naší kuchyni po celou sezónu chutnalo, alespoň tomu svědčily spokojené obličeje a těžkopádné vstávání od stolu s plným bříškem. Občas jsme se dočkaly i pochvaly. Vděčným „buchtovým“ strávníkem byl mladý Jirka Vyšín, který přišel několikrát za den pro nášup, a ještě jsme mu občas zabalily buchtu s sebou domů. Za orientální pečeni s rýží a svíčkovou s knedlíkem jsme slyšely pochvalu „luxusní“ oběd.

Těhníkovic kuchařky Jana a Petra